Historie

Konec XIX. století přinesl Japonsku epochu velkých změn. Končí se čas izolace. Evropské divadlo i ragby se stávají symbolem nové generace. Umírají samurajské tradice. Vymírají staří mistři Ju-jutsu i jiných bojových umění.. S časem rychlé prozápadní orientace je svázán zrod Juda. Zakladatelem tohoto umění, spojující samurajské bojové tradice s ideou olympijského sportu byl Jigoro KANO. Syn vojenského atašé, potomek rodu samurajů, který se narodil roku 1860 v provincii Hyogo v NIkage. Úřad a funkce otce ho zařadila do aristokratické společnosti. Byl talentovaný, inteligentní, ale slabý a malého vzrůstu. Jako 11 letý se přestěhoval s rodinou do Tokia. Učil se najednou na dvou školách. Těžkou japonskou kaligrafii se učil v Ryogoku a angličtina ve škole Kanda. Novodobou výuku začal ve 13 letech, když otec zjistil jeho talent a zapsal ho do exklusivní britské soukromé školy v Karasamori. Ve studiu se zakrátko stal úspěšný, kromě tělocviku. Spolužáci i tělocvikář se na něj dívali z patra, jelikož byl malý a hubený. Umění Ju-jutsu nebylo v té době v Japonsku módní, ani všeobecné známé a ceněné, jako dnes. Nebylo zábavou pro chlapce z dobrých rodin. Proto jej otec ani přátelé nepodpořili, když si umínil naučit se Ju-jutsu a začal hledat učitele. Pomohl mu léčitel, který mu dal doporučení pro přijetí u mistra Fukudu, specialistu na zápas i dobrého léčitele.

            V malé místnosti sensei Fukuda prováděl výcvik. Za základní kámen výcviku považoval cvičný zápas – randori. Předváděl na tréninku různé techniky a potom je aplikoval v cvičném zápase. Kano se zápalem trénoval a dělal velké pokroky. Ukončil školu a v 17 letech začal studoval literaturu. Zde se seznámil s Takaaki Kato a Kubalo Tsuboi, což mělo pro něj dalekosáhlý význam. Jeden se později stal premiérem a druhý děkanem univerzity v Tokiu, školy propagující novodobý evropský styl, stejně i ve sféře fyzické kultury (kriket, legatové závodění, baseball). Mládež éry přelomu se zájmem objevovala donedávna zakázané noviky přicházející ze západu. Propagovala evropské divadlo, bojkotujíc tradiční Kanuli, oblékala se podle poslední evropské módy. Těžko se divit, že v takovéto době pokusy Jigoro Kana o návrat k tradičním japonským uměním boje nenašly porozumění u jeho univerzitních kolegů.

            V dožo svého prvního učitele Fukudu, potkal Kano mezi cvičenci mladého obra Kenkichi Fukushimu, vážícího dvakrát tolik co on. Fukushima, prodavač ryb, byl nejsilnějším a nejúspěšnějším ze žáků Fukudu. Dlouho přemýšlel budoucí zakladatel juda nad způsobem překonání tohoto silného zápasníka, disponujícího také naučenou technikou. Proto se rozhodl studovat i jiné disciplíny bojových umění, jako je zápas, box a také Sumo. Jednoho dne se Kano rozhodl vyzkoušet na Fukushimovi chvat, který sám vymyslel a s respektem před Fukushima předstoupil a požádal ho o zápas. Kenkichi  přijal ochotně zápas už jen proto, že i přes vědomí své převahy na tatami, měl komplex méněcennosti v blízkosti „učeného drobečka“. Kano nastoupil a předvedl hod, Fukushimuna na okamžik zůstal ležet jako omráčený. Kano potom musel vysvětlovat všem kolegům i Fukushimu jak hod provedl.

            Tak vznikla technika známá a používaná v zápasech kata-guruma. Tato technika byla důležitá proto, že dodala tvůrci juda impuls na vypracování základů kuzuši (vychýlení). Sám Kano tvrdil, že kuzuši je nejdůležitější fáze každého chvatu, jelikož až po správném vychýlení je možné hodit mnohem silnějšího soupeře, při použití minimální síly. Řečeno jazykem moderní vědy: provedení hodu vyžaduje vynaložení tím menší síly, čím více je těžiště padajícího soupeře vychýleno mimo plochu základny, vymezené základním postojem padajícího.

            Krátce po vítězství nad Fukushimem, umírá Hachinosuke Fukuda a Jigoro Kano musí hledat nového učitele. Potká Masamota Isa, třetího z mistrů školy Tenjishinyo. Iso už měl 62 let. Byl hubený, malý, podobné postavy jako Kano. Svojí neobyčejnou osobností, silou charakteru a uměním ju-jutsu, vzbuzoval u žáků respekt a poslušnost. Jigoro Kano si velmi brzy pochvaloval tréninky ve škole Tenjishinyo, zatím nepotkal nikoho, kdo by byl tak dobrý v kata i provedení, jako Iso.

            Šťastnou shodou náhod měl Kano v začátcích štěstí na dobré učitele. První byl mistrem v praktické výuce boje a druhý v didaktice technik. Ve škole Tenjishinyo Kano získal titul Shihan (mistr).

V roce 1881 pod tíhou svého věku Iso onemocněl. Kano potkal Tsunetoshi Jikuba ze školy Kito a potřetí změnil učitele. Tsunetoshi Jujubo, bývalý samuraj, na konci éry Edo, byl učitelem ju-jutsu šógunovy gardy. Když se Kano střetl s Jikubem, mistr ještě velmi dobře ovládal umění boje. Exsamuraj  žil v bídě a do konce života byl věrný umění ju-jutsu. Jigoro Kano převzal od něj nejen eleganci a precisnost pohybu, ale i odhodlání bojovat proti nepřízni osudu. Zanedlouho přišel čas zkoušky. Prezident Tokijské univerzity, dr. Hyroyuki Kato pozval na ukázky zkušené představitele různých disciplín sportu, s cílem propagovat fyzické cvičení mezi studenty. Ukázky se konaly v nově vybudované velké aule univerzity, kde se mohlo shromáždit najednou velké množství lidí.

            Nedlouho po vítězství Kana nad Fukushimem, byli pozvání na univerzitu představitelé školy Ju-jutsu Totsuku, v čele s jejich osmdesátiletým mistrem. V tomto období Ju-jutsu nemělo žádné pravidla boje. Zápasilo se dovoleným způsobem a za poraženého se považoval ten, který se vzdal nebo spadl na záda (ipon). Doba zápasu nebyla dána. Po ukázce se mistr Totsuka zeptal přítomných, zda nechce zápasit někdo s některým z jeho žáků. Znenadání vystoupil z davu drobný Kano a vyzval největšího na zápas. Veškeré pokusy Kana na poražení vysokého a silného soupeře nevedly k úspěchu. Jigoro Kano i přesto, že se musel uznat za poraženého, sklidil velký potlesk a pochvalu za odvahu a bojovnost To ho ohromně povzbudilo do další práce. I přes intenzivní studium se nestalo, že by Kano vynechal trénink. V roce 1882 ukončil studium získáním diplomu učitele literatury, což v té době znamenalo zařazení mezi intelektuální elitu Japonska.

            V tomto roce Kano s několika žáky zakládá svoji vlastní školu ve svatyni Eishoji v Inari – předměstí Tokio – Shitaya. Stala se do dnešních dní nejslavnější školou juda – Kodokan – om. Jelikož nedokázal najít důstojnější místo, upravil malou část svatyně na dojo. Kromě pochopení profesora univerzity Gakushuin, nezískal žádné větší finanční zdroje.. Když založil novou školu, potřeboval peníze na nákup tatami. Získal je za překlad knihy Treatise on Ethics (Pojednání o etiketě) z angličtiny do japonštiny. Dojo bylo součástí hlavního prostoru svatyně, kde na stěnách visely tabulky zasvěcené památce mrtvých Tato stísněná scenérie, praskání podlahových desek, které nevydržely nápor padajících těl, odstrašovala návštěvníky. Bylo jasné, že trpělivost buddhistických mnichů nebude trvat dlouho. Takže jednoho dne představený svatyně, mnich jménem Choshupo, vstoupil důstojně v průběhu tréninku do dojo a přihlížel těžké práci Kana a jeho žákům pověděl: „Jigoro Kano je neobyčejně zaníceným člověkem, i přes svůj věk. Jediná jeho chyba je, že svůj život zasvětil judu.“

            Svůj čas dělil Kano na „buddhistickou“ činnost a školu. Se svými žáky trávil většinu času ve svatyni, kde také pral a opravoval Jurovi, diskutoval a trénoval. Současně Kano vykonával časově náročnou funkci profesora známé univerzity Gakushuin, na které studovaly prominentní děti. Denně ho ráno přivážela rikša na výuku. Odpoledne věnoval nácviku judo a po trénincích připravoval přednášky na další den, překládal z cizích jazyků, pracoval dlouho do půlnoci a někdy i déle.

            Hodně přátel vyškolených Kanem ve svatyni Eishoji zastávalo vysoká místa v zemi. Také žáci, trénující judo, byli ze zámožných rodin. Překvapení mniši a sousedi, nejednou viděli ministerské auta nebo rikši, zastavující před svatyní. Tyto návštěvy souvisely s osobou Jigoro Kana a s judem, což se odrazilo na hodnocení samotného mistra a jeho umění boje.

Využíval v praxi fakt, že vektory síly působící ve stejném směru se sčítají. Z této myšlenky vzešla první zásada juda: „ Ju“ – ústupem získat konečné vítězství. Po tomto vysvětlení se Jujubo poklonil Kanovi a uznal, že žák přerost svého mistra.

            Zásada „Ju“ a odhalení principů kuzuši se stalo základem nového způsobu zápasu a zrodil se nový sport – judo. Slovo „Judo“ je podobné slovu „Ju-jutsu“. Skládá se ze dvou ideogramů, jejichž složení má co nejvěrněji vyjádřit ducha i zásady tohoto sportu. První část – „Ju“, značí první zásadu juda, vyjadřující jemnost, měkkost, elastičnost a lehkost přizpůsobení se. „Do“ je synonymem slova cesta, způsob a vyjadřuje způsob uplatnění zásady „Ju“. Ve slově „Do“ se v Japonsku skrývají různé druhy umění, od malířství přes poezii až po řemeslné umění. V minulosti slovo „do“ bylo také jistým způsobem vyjádření světských metod výuky zásad taoismu a buddhismu. Ať tak nebo onak je slovo „Judo“ složeným výrazem, vycházejícím z dávných tradic.

            „Seiryoku zenyo“, druhá zásada juda, ve volné interpretaci znamená:  „Dosáhnutí maximální efektivity činnosti, při minimální psychické a fyzické námaze“. Tato zásada ekonomizace, zjevná v každé sportovní disciplíně, je realizovaná cestou technické dokonalosti a ne úrovní svalového objemu.

            Nakonec třetí zásada „ Jita kyoei“ je překládaná jako“ trénování pro vzájemné dobro a prospěch“ je aktuální stále a jako taková nepotřebuje komentář. V judu má ještě i doplňující význam. Pokrok v tréninku je možný jen při vlastním a rozumném zapojení se partnera do tréninku. Partner může ulehčit, ale i ztížit výuku, z čehož vyplývá poznatek nejen pro trenéry, ale i pro závodníky,že vzestup jednoho pomáhá na cestě vzestupu i druhému. Kano jako vzdělaný člověk dobře chápal, že judo musí být něčím víc než jen určitým počtem technik na získání technických zkušeností. Musí být tělovýchovným systémem postaveným na pevných filozofických základech, které jsou v souladu s morálními ideály společnosti éry rychlého rozpadu pozůstatků feudalismu. Rozšíření  juda o filozofické základy kunfucionismu a zenu, nebyla lehká úloha, jelikož výhoda, sebejistota, agresivní chování a chuť vyhrávat a dosahovat úspěchů, je v rozporu s duchem filozofické tradice orientu. Podle Igora Kana Judo je kompromisem, uměním i sportem najednou, a tradiční snažení o dokonalost, je nejvyšším cílem, i když bylo dosaženo tréninkem novodobého stylu.Cvičení juda mělo dovést k moci ovládnutí vlastního těla. Dosažení také vnitřního pokoje, jakého dosahují buddhističtí mniši při meditacích. Judista musí získat dovednost reagovat na útoky protivníka způsobem jednoduchým, spontánním a přirozeným, nějak ho „akceptovat, rozumět mu spolusoucítit.“ Základy juda ve filozofii zen, je možné vidět také v rituálu tréninku a zápasu. Celá etiketa této disciplíny je zjednodušená. Zůstala jen „meditace zazen“. Při ukončení tréninku je slyšet povel „moku-so“, klečení na místě „moksha“, osvobození se od všelijakých myšlenek a vlivů a v plné koncentraci na vjemy vynořující se z nitra sportovce. Je to symbol „buddhistického uvolnění“, osvobození se od emocí, cíl i konec cesty – „do“

            Z roku 1883 pochází kodex chování se žáků Jigoro Kana, skládající se z pěti bodů zapsaných v knize Kodokanu:

 

  1. Stát se žákem školy Jigoro Kana přísahám, že se bez vážné příčiny nepřestanu zdokonalovat v judu

  2. Přísahám chovat se takovým způsobem, abych nikdy nezpůsobil újmu judu

  3. Přísahám nesdělovat vědomosti školy, bez souhlasu mistra

  4. Přísahám nevyučovat judo bez oznámení

  5. Přísahám chovat se v souladu se zásadami školy, v čase mé výuky a i po jejím ukončení, když budu sám vyučovat judo. Nikdy nebudu porušovat výše uvedené zásady.

 

Cesta judo do rodiny olympijských sportů v Tokiu nebyla jednoduchá ani lehká. Většina společnosti neviděla a nerozuměla, v začátcích vzniku Kodokanu, rozdíl mezi judem a Ju-jutsu. Nechápala ideje juda, staří mistři ju-jutsu titulovali Jigoro Kana jako přemoudřelého a nedokvašeného mladíka, namyšleného na svoje univerzitní postavení, toužícího vnést západní pořádky i do ju-jutsu. Vidíc ohrožení, jaké působí judo školám ju-jutsu, vypověděli jejich mistři Kanovi nemilosrdnou válku. Poslední roky XIX. století byly pro judo často velmi těžkými, neboť získávajíc popularitu, Kanovi žáci museli upevňovat nejen systémovou a koncepční vyzrálost juda nad ju-jutsu, ale i praktickou.

http://www.intjudo.eu/pictures/static/127_2_2.jpg