Původ a výskyt pásů

Pás se začal objevovat ve formě jak je znám dnes přibližně v období 14.-15. století. Začali jej používat samurajové jako praktický doplněk rakusy. Záhy se objevila i úcta k pásu, kdy jej mistr odevzdával při budhistickém náboženském obřadu. Odevzdáním pásu odevzdával i svou mysl a mysl všech mistrů jeho linie.
Kesu kdysi vyráběly indické ženy z vyčištěného plátna používaného při menstruaci. I v budó se pro šití pásu používaly staré hadry, třeba obnošené šaty otce nebo matky. Kesa i pás se odvozují od rubáše. Ze znečištěné látky může vzniknout nejvyšší cíl praktikujícího. A z mysli začátečníka se může zrodit mysl moudrosti, síly a soucitu. Pás se šil ručně a barvil se rostlinnými barvivy. Později zůstaly jen dvě barvy - bílá a černá.
Žák, jenž nosil bílý pás, měl vůli praktikovat, očisťoval svoje tělo i svou mysl. Adept se připravoval na přijetí černého pásu absolvováním etap vůle, morálního a fyzického přinucení, úplné poslušnosti vůči mistru, utrpení a pochybnosti. A když byl připraven, mohl přijmout pravý odevzdaný pás (černý), symbol autentičnosti dó, cesty. Od tohoto pásu se nesměl odloučit. Mnozí adepti karate nebo judo nosili pás, často pod blůzou. Byl to předmět jejich úcty, duch mistra a budó.
Ve 14. století se ostrov Okinawa (pozn.-součást jap.ostrovů, původně samostatné území) stal střediskem důležité obchodní cesty...Nepochybně v té době začalo být čínské bojové umění známé na Okinawě a začalo se mísit s technikami obyvatel Okinawy (pozn.-původní obyvatelé - Ainové). Mistři karate z Okinawy navštěvovali zenové chrámy a mnichy. V té době byli mnozí budóka vysvěceni na zenové mnichy a oblékli kesu......Budó zduchovnělo a dódžó (místa výuky bojových umění) se staly k nerozeznání podobné zenovým a šintoistickým chrámům.
Cesta sjednocení mysli a těla se začala odlišovat od cesty válečníka v Okinawa-te.
O tři století později se Kušankův žák Sakugawa (1733-1815) stal jedním z největších mistrů karate. Nosil sešívaný pás na způsob kesy a odevzdal jej.
Zen ve stoje se zrodil přičiněním Gičina Funakošiho na Okinawě a ne v Japonsku. Mistr Funakoši byl žákem mistra Azato, setkal se s mistry Jasucune Itosu, Kijuna, Niigaki, Toonou a Buši Macumurou, s nimiž propracoval své umění.

Už více než 200 let neexistuje tajemství odevzdání pásu.
Během těch 200 let byly výroba a odevzdání pásu napodobňovány. Je to období Zobo. Nikdo už nechápe. Pak přišlo období Napo, krize. Nic už neexistuje. To se netýká jen budó ale i křesťanství, budhismu atd. Je to krize lidstva.

Co je předmětem víry v budó ?
Věřme v praxi a v odevzdaný pás. Praxe a pás jsou předmětem víry. V Číně a Japonsku byli na jedné straně ti, kteří odevzdávali pás jako pokračování kesy a na druhé straně ti, kteří tento pás napodobňovali a udělali z něj symbol stupňů a zásluh. Tato poslední forma odevzdávání se rozšířila.
Pásy se začaly vyrábět v továrně, počet stuh se nerespektoval, a když se podíváme na současné budó, můžeme říct, že se stalo bojovým uměním a odevzdává se jen vnější stránka praxe. Je to proto, že zdegeneroval pás. Za starých časů, když lidé uviděli nositele černého pásu, klaněli se a uctívali budóku pro jeho úsilí a hledání cesty. Když se mluvilo o nositeli černého pásu, říkalo se o něm, že je silný moudrý, disciplinovaný, jemný, ovládá sebe sama.
Dnes budó upadlo do zapomnění. Černý pás nedělá na nikoho dojem a nikdo jej nectí. Nositelé černého pásu dnes tahají svůj pás po zemi a nebo jej sbalí spolu s kimonem do vaku.